10 oblíbených pověr, které nám brání stát se šťastnými bytostmi
Každý člověk je jedinečný, problémy každého z nás jsou specifické.
A já jako psychoterapeutka se zpravidla snažím vytvořit s každým klientem jeho originální způsob řešení.Nicméně se nemohu ubránit dojmu, že některá témata se v mojí pracovně přece jenom opakují. Je to spojeno s určitým typem přesvědčení, kterými naše populace takříkajíc trpí. Tradují se v naší společnosti už léta a šíří téměř kapénkovou infekcí za nemalé podpory médií. Dovolila jsem si vybrat 10 z nich a popsat je s určitou nadsázkou. To že takto vyjmenovány a abstrahovány z kontextu, působí poněkud humorně, ale neznamená, že nemohou mít pro své nositele velmi vážné důsledky. Nicméně podaří-li se nám spolu s klientem se některým věcem zasmát, má to zpravidla léčivý vliv. Byla bych ráda, kdyby mé postřehy přinesly úlevu i čtenáři těchto řádek.
Pověra první, je dojem, že potřebujeme ke štěstí blahobyt. To je prostě mýlka, pověra, kec… Pravdou je, že když žijeme v blahobytu, nudíme se. Bohatství si nevážíme anebo se celé dny zabýváme strachem o něj, z toho nekouká smysluplné počínání. Člověk potřebuje vyvíjet nějakou smysluplnou činnost, stává se notně nervózním, když nemá do čeho píchnout.
Pověra druhá, mezi lidmi zvláště oblíbená je, že na štěstí má člověk nárok, někdo to má zařídit. Tato pověra je velmi podporována médii, jen zkuste spočítat, kolikrát za den slyšíte v televizi, že „máte nárok na klidný život“ nebo něco podobného. Jak na to na té Nově proboha přišli? Tohle přesvědčení umí být opravdovým prokletím. Vede lidi k tomu, aby místo hledání způsobu, jak životní obtíže zvládnout, neplodně bádali nad tím, kdo za to může. Nahrávají tak novodobým populistickým spasitelům, kteří slibují, že si na viníky došlápnou. Také patříte k těm, co se takhle lacino nechají vodit za nos?
Pověra třetí tvrdí, že ke štěstí potřebujeme jistoty. Především sociální, ale třeba i takové, že nešlápneme najednou do prázdna na chodníku uprostřed města – díky EU máme vše tak dokonale zabezpečené, že jsme se zapomněli už jenom dívat pod nohy. Přitom právě ve vyspělých státech Evropy a USA se spotřebuje nejvíce antidepresiv a psychické problémy se stávají skoro nejčastějším důvodem dlouhodobé nemocnosti a invalidity. To nesvědčí právě o štěstí.
Pověra čtvrtá se týká názoru, že existuje jenom jeden správný názor a to ten můj. Je to svým způsobem rovněž potřeba jistoty, jistoty, že máme pravdu. Člověk, který si myslí něco jiného než já, je nepřítel? Skoro to tak vypadá. Jak se pak chceme něčemu novému naučit, něčím se inspirovat?
Pátou pověrou je, že svět je nedokonalý, že je potřeba jej napravovat, bojovat za lepší, dokonalejší, nejlépe ideální svět. Historie je plná podobného úsilí, stále hledáme nějakou Utopii. Takový ideální, sociálně spravedlivý svět má přece poměrně jednoduchá pravidla, stačí přimět ty zabedněnce nahoře, aby je dodržovali. V takovém světě se my, dobří lidé budeme mít konečně tak dobře, jak nám náleží a na podvodníky, zloděje a lumpy, kterými jsme obklopeni, konečně dojde. V této neutuchající naději volíme výše zmíněné populisty do parlamentu – a pak se divíme, kam ten svět spěje.
On (ten druhý) by měl něco změnit (něčeho nechat) a já potom… je další oblíbenou, v našem výčtu šestou pověrou, v níž mnoho lidí žije. Dostaneme-li se s někým druhým do konfliktu, je to zpravidla proto, že ten druhý dělá něco jinak než by měl. Kdyby to bylo na nás, s nikým bychom se nehádali, takže je jasné, do to zavinil. Jenže „viník“ se většinou viníkem necítí, má tendenci se bránit a obvinění vracet. A to je začarovaný kruh, který, nepřeruší-li jej nějaká vnější okolnost, vede obvykle k eskalaci vzájemného násilí. No, hlavně že my jsme z obliga. To ONI.
Jako sedmou pověru bych uvedla přesvědčení, že každý problém musí mít svou příčinu. V principu bychom měli být všichni zdraví a slušně se chovající tvorové. A když ne, musí být někde něco špatně. I to jsou mediálně populární témata. Jak to, že se děti nechovají řádně ke svým rodičům, že je v populaci čím dál tím více rakoviny, infarktů, demencí… Společnost vynakládá nemalé prostředky na výzkum, odborníci tvoří diagnostické manuály a soupisy různých příčin. Označujeme nepravosti, diagnostikujeme nenormality, trestáme nepřístojnosti… Ale nezdá se, že by to moc pomáhalo. Jednomu je z toho těžko, co všechno je na světě špatně. Věcem, které jsou v pořádku, nevěnujeme zdaleka tolik pozornosti. Není to škoda?
S tím souvisí další, v pořadí osmá pověra, která hlásá, že každému problému se dá vyhnout. Snažíme se dávat pozor, aby nás nepřejelo auto, ale co když vjede na chodník? Kontrolujeme, jestli jsme zhasli sporák, zavřeli dveře… ale co třeba zemětřesení, to by měl někdo hlídat a ti nebezpeční šílenci, jak to, že se mohou pohybovat po ulicích? Když budeme jíst zdravě a přiměřeně se hýbat, budeme štíhlí a krásní (doživotně), určitě se vyhneme nemocem a strádání. Jen abychom stihli dělat ještě něco jiného.
V pořadí devátou pověrou je přesvědčení, že co jednou fungovalo, musí zafungovat znovu. Je to jako v té bajce o sýru, znáte ji? Krysa se na rozdíl od člověka naučí poměrně snadno novou cestu, když experimentátor změní umístění sýru v bludišti. Zato člověk stojí na původním místě a vztekle dupe: „Tady ten sejra měl bejt!“ Hádejte, kdo se nají a kdo zůstane o hladu.
Desátou pověrou je, že na štěstí určitě existuje recept. I ta má za následek, že snadno naletíme různým podvodníkům, kteří takový recept nabízejí. Takoví často podvádějí i sami sebe, sami totiž věří, že objevili zlatý grál. Někdy jde o interpretaci vědeckých poznatků, jindy o esoterický důkaz toho, že žádná věda nemůže nikdy objevit, co je skutečně v životě důležité. Princip je však vždycky stejný. Přesvědčení se nechtějí za nic na světě svého přesvědčení vzdát. Oč více pochybností, o to silnější tlak či stíhání porušení pravověrnosti. Možná to odněkud znáte.
Všichni žijeme v nějakých pověrách, tomu se nikdo neubrání, ale můžeme zkoumat, jak vlastně pracují, pátrat po jejich původu, a tím postupně zmenšovat jejich vliv. Tomuhle „výzkumnému programu“ se říká psychoterapie.
Každý člověk je jedinečný, problémy každého z nás jsou specifické a já jako psychoterapeutka se zpravidla snažím vytvořit s každým klientem jeho originální způsob řešení. Nicméně se nemohu ubránit dojmu, že některá témata se v mojí pracovně přece jenom opakují. Je to spojeno s určitým typem přesvědčení, kterými naše populace takříkajíc trpí. Tradují se v naší společnosti už léta a šíří téměř kapénkovou infekcí za nemalé podpory médií. Dovolila jsem si vybrat 10 z nich a popsat je s určitou nadsázkou. To že takto vyjmenovány a abstrahovány z kontextu, působí poněkud humorně, ale neznamená, že nemohou mít pro své nositele velmi vážné důsledky. Nicméně podaří-li se nám spolu s klientem se některým věcem zasmát, má to zpravidla léčivý vliv. Byla bych ráda, kdyby mé postřehy přinesly úlevu i čtenáři těchto řádek.
Pověra první, je dojem, že potřebujeme ke štěstí blahobyt. To je prostě mýlka, pověra, kec… Pravdou je, že když žijeme v blahobytu, nudíme se. Bohatství si nevážíme anebo se celé dny zabýváme strachem o něj, z toho nekouká smysluplné počínání. Člověk potřebuje vyvíjet nějakou smysluplnou činnost, stává se notně nervózním, když nemá do čeho píchnout.
Pověra druhá, mezi lidmi zvláště oblíbená je, že na štěstí má člověk nárok, někdo to má zařídit. Tato pověra je velmi podporována médii, jen zkuste spočítat, kolikrát za den slyšíte v televizi, že „máte nárok na klidný život“ nebo něco podobného. Jak na to na té Nově proboha přišli? Tohle přesvědčení umí být opravdovým prokletím. Vede lidi k tomu, aby místo hledání způsobu, jak životní obtíže zvládnout, neplodně bádali nad tím, kdo za to může. Nahrávají tak novodobým populistickým spasitelům, kteří slibují, že si na viníky došlápnou. Také patříte k těm, co se takhle lacino nechají vodit za nos?
Pověra třetí tvrdí, že ke štěstí potřebujeme jistoty. Především sociální, ale třeba i takové, že nešlápneme najednou do prázdna na chodníku uprostřed města – díky EU máme vše tak dokonale zabezpečené, že jsme se zapomněli už jenom dívat pod nohy. Přitom právě ve vyspělých státech Evropy a USA se spotřebuje nejvíce antidepresiv a psychické problémy se stávají skoro nejčastějším důvodem dlouhodobé nemocnosti a invalidity. To nesvědčí právě o štěstí.
Pověra čtvrtá se týká názoru, že existuje jenom jeden správný názor a to ten můj. Je to svým způsobem rovněž potřeba jistoty, jistoty, že máme pravdu. Člověk, který si myslí něco jiného než já, je nepřítel? Skoro to tak vypadá. Jak se pak chceme něčemu novému naučit, něčím se inspirovat?
Pátou pověrou je, že svět je nedokonalý, že je potřeba jej napravovat, bojovat za lepší, dokonalejší, nejlépe ideální svět. Historie je plná podobného úsilí, stále hledáme nějakou Utopii. Takový ideální, sociálně spravedlivý svět má přece poměrně jednoduchá pravidla, stačí přimět ty zabedněnce nahoře, aby je dodržovali. V takovém světě se my, dobří lidé budeme mít konečně tak dobře, jak nám náleží a na podvodníky, zloděje a lumpy, kterými jsme obklopeni, konečně dojde. V této neutuchající naději volíme výše zmíněné populisty do parlamentu – a pak se divíme, kam ten svět spěje.
On (ten druhý) by měl něco změnit (něčeho nechat) a já potom… je další oblíbenou, v našem výčtu šestou pověrou, v níž mnoho lidí žije. Dostaneme-li se s někým druhým do konfliktu, je to zpravidla proto, že ten druhý dělá něco jinak než by měl. Kdyby to bylo na nás, s nikým bychom se nehádali, takže je jasné, do to zavinil. Jenže „viník“ se většinou viníkem necítí, má tendenci se bránit a obvinění vracet. A to je začarovaný kruh, který, nepřeruší-li jej nějaká vnější okolnost, vede obvykle k eskalaci vzájemného násilí. No, hlavně že my jsme z obliga. To ONI.
Jako sedmou pověru bych uvedla přesvědčení, že každý problém musí mít svou příčinu. V principu bychom měli být všichni zdraví a slušně se chovající tvorové. A když ne, musí být někde něco špatně. I to jsou mediálně populární témata. Jak to, že se děti nechovají řádně ke svým rodičům, že je v populaci čím dál tím více rakoviny, infarktů, demencí… Společnost vynakládá nemalé prostředky na výzkum, odborníci tvoří diagnostické manuály a soupisy různých příčin. Označujeme nepravosti, diagnostikujeme nenormality, trestáme nepřístojnosti… Ale nezdá se, že by to moc pomáhalo. Jednomu je z toho těžko, co všechno je na světě špatně. Věcem, které jsou v pořádku, nevěnujeme zdaleka tolik pozornosti. Není to škoda?
S tím souvisí další, v pořadí osmá pověra, která hlásá, že každému problému se dá vyhnout. Snažíme se dávat pozor, aby nás nepřejelo auto, ale co když vjede na chodník? Kontrolujeme, jestli jsme zhasli sporák, zavřeli dveře… ale co třeba zemětřesení, to by měl někdo hlídat a ti nebezpeční šílenci, jak to, že se mohou pohybovat po ulicích? Když budeme jíst zdravě a přiměřeně se hýbat, budeme štíhlí a krásní (doživotně), určitě se vyhneme nemocem a strádání. Jen abychom stihli dělat ještě něco jiného.
V pořadí devátou pověrou je přesvědčení, že co jednou fungovalo, musí zafungovat znovu. Je to jako v té bajce o sýru, znáte ji? Krysa se na rozdíl od člověka naučí poměrně snadno novou cestu, když experimentátor změní umístění sýru v bludišti. Zato člověk stojí na původním místě a vztekle dupe: „Tady ten sejra měl bejt!“ Hádejte, kdo se nají a kdo zůstane o hladu.
Desátou pověrou je, že na štěstí určitě existuje recept. I ta má za následek, že snadno naletíme různým podvodníkům, kteří takový recept nabízejí. Takoví často podvádějí i sami sebe, sami totiž věří, že objevili zlatý grál. Někdy jde o interpretaci vědeckých poznatků, jindy o esoterický důkaz toho, že žádná věda nemůže nikdy objevit, co je skutečně v životě důležité. Princip je však vždycky stejný. Přesvědčení se nechtějí za nic na světě svého přesvědčení vzdát. Oč více pochybností, o to silnější tlak či stíhání porušení pravověrnosti. Možná to odněkud znáte.
Všichni žijeme v nějakých pověrách, tomu se nikdo neubrání, ale můžeme zkoumat, jak vlastně pracují, pátrat po jejich původu, a tím postupně zmenšovat jejich vliv. Tomuhle „výzkumnému programu“ se říká psychoterapie.
