Návštěva na jiné planetě

Čas od času mi přijde užitečné zavítat tzv. jinam, abych získala nové podněty a pohled zvenku i na svoje vlastní přemýšlení.

Je překvapivé, jak různé kultury a zvyky panují na různých planetách, osídlených zdánlivě stejným živočišným druhem, supervizory. Vystoupit z komfortní zóny zavedených mravů abych tak řekla, bývá vítaným dobrodružstvím. Ale ne vždycky se to povede.

Nedávno jsem se nechala zlákat na diskuzní fórum o supervizi vedoucích pracovníků. Pozvánka inzerovala diskuzi nad zajímavými tématy. V úvodu zaznělo (a dokonce jsme to dostali i písemně), že máme mluvit za sebe, nezahanbovat, převádět svoje argumenty do pozorovatelného chování a reflektovat svůj slovník… Zásady překvapivě blízké těm, kterými se snažíme řídit „u nás“. Povzbuzena tímto vstupem jsem si dovolila začít klást otázky na to, jak vlastně rozumíme té mlčenlivosti, kterou hrozilo, že přijmeme jako něco, co je samozřejmé a čemu vlastně všichni rozumíme. Následovala však nečekaná palba otázek, kladených nikoli ze zájmu o porozumění mému pohledu na věc, ale zřejmě ve snaze přimět mě porozumět vlastním motivům.

To mě vrátilo zpět na zem respektive na planetu, kterou jsem se rozhodla navštívit. Připomnělo mi to, jak rozdílný účel mohou otázky odborníka mít a jak rozdílně také mohou působit na toho, komu jsou kladeny. Imperativ „nahlédni to“ je vlastně dost směšný, když se nad tím člověk zamyslí. Být však jeho příjemcem ve skupině cizích lidí, přizvána původně k diskuzi, zase tak směšné není. Hlavně to není vůbec příjemné.

A tak to vlastně pokračovalo celou dobu. Jenom já už jsem se toho účastnila mnohem obezřetněji… Spíš jsem to pozorovala a snažila jsem se porozumět tomu, co se to tam vlastně děje. Palbu podobně zaměřeného dotazování schytávali jiní.

Probírali jsme případ nějakého nepřítomného kolegy, který se dopustil té chyby, že přijal nabídku k supervizi vedení v organizaci, kde již supervidoval jeden z podřízených týmů.

Ti, kdo se nazývali facilitátoři však žádnou diskuzi k tématu nepřipustili. Každý pokus byl umlčen v zárodku nějakým invazivním vstupem. Zaznívalo spoustu nevysvětlených pojmů a odkazů na něco…, mnoho razantních tvrzení. S některými bych možná i souhlasila, ale poučena úvodní zkušeností z toho, jak rozdílné to může být, když 2 lidé tvrdí na první pohled totéž, potřebovala bych se o tom, jak je to myšleno, dozvědět víc. Na to však nebyl prostor a já už jsem neměla odvahu se jej dožadovat. A tak mi z mnohého zůstal dojem prázdných frází, bez konkrétního obsahu.

Z celého setkání jsem měla nakonec dojem nepříjemného manipulačního procesu. Ten měl účastníky zřejmě přivést k tomu, aby nahlédli svoje mocenské pudy, spasitelské tendence a další nepravosti a nedopouštěli se v důsledku toho podobných bezprecedentních přestupků, jako ten chudák, který byl po většinu času na tapetě, aniž byl vůbec přítomen.

Vše se dělo ve jménu etického kodexu supervizora. Ten obsahuje zásady, vyjadřující určitý hodnotový systém, nikoli soupis toho, co se smí a nesmí, jak se s tím setkávám u jiných kodexů. To mi je na něm sympatické. Domnívám se, že způsoby, jakými každý uvádí tento hodnotový systém do praxe, mohou a mají být různé. Lze to však zřejmě chápat i tak, že supervizor si má být schopen příslušné imperativy odvodit sám. Visel tedy nad námi jako jakýsi nevyřčený morální apel, o kterém se rozhodně nediskutuje.

Opravdový střet kultur.

Nemohu říct, že to nebylo poučné. Znovu jsem si připomněla, jak účinný mocenský nástroj je vědění, neřkuli přesvědčení o vlastní pravdě. Nechat zaznívat nepreferované hlasy, připustit jiný pohled na věc, je velmi riskantní podnik, chápu. Proč ale potom dělat diskuzi, když to riziko nechceme podstupovat?

Byla to užitečná, i když ne úplně příjemná návštěva, ale jednou to stačilo.

Odešla jsem celá šťastná, že se můžu vrátit na planetu, kde jsou různé názory rovnoprávné a kde se smí i riskovat. Kde není trestné jít do něčeho, co manuály nepopisuji nebo dokonce nedoporučují. Může se to ukázat nešťastnou volbou. Pečlivá reflexe efektu takového počínání však může být i tak oběma stranám nakonec k užitku. Jedinou podmínkou tedy je mít odvahu přiznat, že člověk jednal podle předpokladů, které se ukázaly aspoň v tom konkrétním případě, zcestné.

Nechci být ale nespravedlivá. Nemohu bohužel o sobě říct, že nikdy nikomu nic v dobré víře nevnucuji, nepřesvědčuji nikoho o své pravdě. Nakonec tento článek je toho důkazem. Samozřejmě, že bych vás radši pozvala k nám.

MUDr. Olga Kunertová, psychiatryně a psychoterapeutka
Ředitelka a spoluzakladatelka organizace PRO Gaudia z.ú.,
majitelka a ředitelka Psychoterapeutického centra Gaudia a vzdělávacího Gaudia Institutu,
členka výboru ČAP (České asociace pro psychoterapii)
odborná garantka Terap.io
Kontakt: kunertova@gaudia.cz, tel. 603 267 514